Nejvíce nás ovlivňuje prvních 7 let života (početí až 6 let). V tomto období čelíme mnoha změnám – narodíme se, rosteme, učíme se lézt, chodit, porozumět slovům, mluvit, různým dovednostem. Každá nově naučená věc a zkušenost se zaznamenává do mozku, vytvářejí se cestičky a utváří se tak mysl, psychika. Můžeme říci základy. Dobré základy jsou předpokladem úspěšného, zdravého a krásného života, kdežto na špatných základech se těžko něco pěkného staví. Takovéto základy se musí opravit a zpevnit, jako když se staví dům. Někdy je i výhodnější dům zbourat a začít stavět od začátku. Myslím, že je ale lepší mít hned základy kvalitní. Proto jsem se rozhodla napsat své názory a zkušenosti do několika vět, které jsou podle mého mínění pro dobré základy podmínkou. Odměnou jsou silné děti, nevyčerpaní rodiče a uklizenější byt 🙂.

A dobrými základy nemyslím, aby nutně dítko žilo v bohatství, v rodinném domě, v úplné rodině, prostě mělo vše, na co si vzpomene. I když žít v úplné rodině je důležité, je ale rozdíl, jak úplnost zapadá do celistvosti, harmonii a jednoty. Je nezbytné děti učit samostatnosti, pořádku, pomáhání druhým, pracovitosti, respektu, pokoře, naslouchání samy sobě a přebírání za své činy odpovědnost. Samozřejmě toto vše děti učit s láskou. Možná, že máte teď pocit, že toho tolik naučit děti nezvládnete a některé zmíněné dovednosti se Vám zdají až přehnané. Když si ale uvědomíte, kolik se toho v prvních 2 letech děti naučí! Pokud začnete nenásilně, přirozeně a brzy, pak si tyto dovednosti děti zautomatizují, stane se z toho návyk a z návyku zvyk. Co v dítěti zasejete, to později už jen sklízíte.

Samostatnost je dobré pěstovat již hned po narození. Existují postýlky a v těch by měly děti spát. Tím se učí být samy se sebou. Učí se samy usínat, uvědomují si své tělo a své já. K ránu (za odměnu) je fajn vzít děti do postele. Další jejich odměnou jsou alespoň trochu vyspalí, tudíž usměvavější, klidnější a láskyplnější rodiče. Děti i potom lépe snáší nástup do školky.

Za pořádek nepovažuji to, že se každý druhý den dezinfikuje celý byt či dům, máme luxusně umytá okna, dokonale utřený prach, a tak čisté podlahy, z kterých by se dalo jíst. To bychom potom mohli jenom uklízet a nezbýval by nám čas pro sebe a pro děti. Pořádkem myslím, že každá věc má své místo a je lepší ji rovnou uklidit než jen přemísťovat a čekat, že se pak nebo sama uklidí. Ušetříme si minimálně jeden pohyb, když vytaženou věc po použití přímo uklidíme než odsuneme, a pak teprve uklidíme. Možná i zjistíme, jak prostorný máme byt či dům. Když potom budeme vnímat ten pořádek kolem sebe, třeba si i něco v sobě uvědomíme a srovnáme. Naše děti to taky uvidí a přijde jim samozřejmé po sobě uklízet a automatické rovnat si věci v sobě. Když budeme spolu s dětmi uklízet jejich hračky (třeba jen do bedny), budeme v nich podporovat vzájemnému pomáhání si a pracovitosti. Neměli bychom zapomínat, že obtížnost pomoci a práce by měla úměrně narůstat s věkem dítěte.

Slovo respekt budí obzvlášť pozornost. Kdo by nechtěl být respektován a naopak komu dělá dobře, když respektován není. Dětem bychom se neměli ve všem podřizovat, ale ani se jim nadřazovat. Chovat se k nim jako k rovným. I děti mají jako dospělí právo na to mít špatnou náladu, nechuť k určitému jídlu a vyjádřit svůj nesouhlas a názor. Je velmi obtížné najít správnou hranici mezi autoritativním a liberálním stylem výchovy. Doporučuji knihu od T. Gordona, Výchova bez poražených. Tato kniha je založena na vzájemném respektu a hledáním kompromisu. Nikdo není poražený a všichni jsou vítězové. Myšlenkou této knihy je ,,Když ty budeš respektovat mě, já budu respektovat tebe“.

Pokory se děti učí od rodičů. Nemá smysl si hrát před dětmi na Boha. ,,Všechno vím, všechno znám a nemýlím se“. Je zajímavé, že opravdu věřící lidé, jsou velmi pokorní. Vědí, že nemohou mít nad vším moc, protože Bůh je jejich otec, který ví, a proto koná a oni jsou jenom jeho dětmi, které se učí. Je moudré sobě i dětem připustit, že nevíme vše a ani to, co je nejlepší pro toho druhého. Na to si každý musí přijít sám, tím, že se budeme sami sebe ptát, co mi dělá dobře a co mi už dobře nedělá. Tak se vlastně učíme naslouchat sami sobě.

Veďme děti k dotahování věcí do konce, nedodělávejme je za ně. Ať se učí odpovědnosti a nespoléhají se na to, že tam bude vždy někdo, kdo to za ně dokončí a vyřeší. Překážky i těžkosti ze života nezmizí, ale se silnou myslí a vůlí je nebudeme vnímat jako tíhy osudu, ale jako příležitosti se něčemu novému naučit.

Je mi smutno, když mi zavolají nešťastní rodiče kvůli náctiletému adolescentovi a chtějí po mně, abych jim ho ,,spravila“. Mně v tuto chvíli už jen zbývá se jich zeptat: ,,A co VY jste těch několik let dělali?“ Žádné dítě se nenarodí sobecké, nevychované ani zlé. To z nich děláme jen my ,,rodiče“.